Začalo to smskou

Když jsme to spolu rozklíčovali. Začala přímo lavina smsek. Byla jsem ráda, že ses ozval. Ne jen díky tomu, že jsi byl mou platonickou dětskou láskou, ale také proto, že jsem již několirát vyslovila přání - mít tvoje telefonní číslo, alespoň jednou. Alespoň jednou TY a JÁ. Takový ten dětský sen, nesplněná dětská touha, která se zdála být tak vzdálená realitě. A najednou to bylo tady. 

 Já jsem tehdá, ještě jako dítě, vnímala tvou přítomnost jako vyjíměčnou. Každý turnaj na hřišti pro mě znamenal - vidět Tě. Jenže já byla malá holka a ty už si byl chlap, co měl svůj život. Naše životy se tehdy nedaly spojit dohromady. 

Když jsi se ale teď ozval, bylo to ve vzduchu, to spojení. Nebudu lhát, i když jsem od první smsky cítila vzrušení z celé té situace, myšlenka na společnou budoucnost pro mě sic byla přáním, ale nepředstavitelným. Ve svým věku, se svými zkušenostmi jsem měla už jasnou představu o partnerovi, kterému budu stát po boku. A ty si do toho rámečku mé představy vůbec nezapadal. A to jsem v sobě řešila od prvního momentu. 

Když jsme si volali poprvé. Pamatuješ? Jak jsi mě šokoval telefonem ve stylu "Haló, tady jsem.", a to jsem si přitom myslela, že já překvapila tebe hlasovou zprávou. Co ale byla hlasovka oproti telefonátu, který jsi odstartoval. Už tehdy jsme spolu mluvili víc jak hodinu. Jako kdyby jsme se znali. Smáli jsme se. A já jsem začala snít. Čím intenzivnější byl můj sen, tím větší obavy jsem měla. Tohle přeci není to, co jsem plánovala. Ale, láska si nevybírá, Aleši. 

Psali jsme si denně. Volali jsme si. Sympatie vzrůstaly. A už v tu dobu se nad námi přehnaly mráčky. Protože i když jsme naladěni na stejnou vlnu, dokážeme si číst myšlenky, tak jsme oba tak jiní. A ta rozdílnost ovlivňuje nejen pohled na různé situace, ale také do nich vkládá rozdílné emoce. Pamatuješ na první zmíňku "Co bude, když si jeden den nenapíšeme?"....

26 dní jsme čekali než se uvidíme poprvé. Teda poprvé tak úplně ne, ale po těch dlouhých letech. Já pořád tvrdím, že to je 20 let, to víš. :) 19.8. byl domluvený termín našich palačinek. Pár dní před to skoro vypadalo, že ani nepřijedu. Mraky se opět vznášely a my se v telefonu dohadovali, jak když jsme těch 20 let spolu strávili. V ten den jsem se zpozdila o 4 minuty a už to vypadalo, že bude problém. I když si to říkal, i když si říkal, že nesnášíš pozdní příchody, tak nějak jsem si nedokázala představit tu vážnost. První minuty byly tak upjatý. Ani jeden z nás podle mě nevěděl. Já se bála, že něco podělám, tys byl naštvaný za ten můj pozdní příchod. Nakonec si to ale všechno sedlo a už jsme se ladili na stejnou vlnu. Víš, že já jsem si tenkrát ani neuvědomovala, jak je pro tebe to - společné - vaření důležité? To jsem pochopila až později. Jako spoustu dalších věcí, které se tu postupně dočteš. 

Palačinky byly fajn, i když mě moc nechutnaly, k tomu jsme se pak dopracovali. Já ti přivezla magnet na lednici a od tebe jsem dostala kytku, to jsem fakt nečekala. Dali jsme si první, takovou tu letmou větší pusu, kterou jsme už pak nikdy nedokázali zopakovat... :)

V ten den jsme i odstartovali naše šipkování. Hráli jsme několik hodin. Kolikrát jsem prohrála, kolikrát jsme pořád hráli. Proběhly první vetší pusy, dotyky, kde jsme oba zjistili, že tohle půjde. Ta chuť, ta vůně. Tvoje, moje. Hned si to všechno sedlo jakoby to prostě mělo být. Když jsem odjížděla, tak jsme si o tom ještě psali a dělali si takový první náš výstup ze setkání, kdy jsme vše hodnotili. 

A moje pocity? Byla jsem překvapená. Nečekala jsem to. Nevěřila jsem tomu, že jsem právě potkala někoho, s kým to tak sedlo. I když jsem byla překvapená mile, znervózněla jsem ještě víc. Žila jsem několik let v toxickém vztahu, který mě ničil kus po kusu, přesto jsem si myslela, že nic lepšího už nepřijde. A najednou jsi tu byl ty. Bála jsem se to vzít vážně, nevěřila jsem tomu. Ani tobě, a vlastně ani sobě. Tak to nechám plynnout, pomyslela jsem si. Jenže my jsme pokračovali dál. A z těch hrdinských slov, které jsme prohlašovali u tebe na sedačce první den, už nezbylo nic. Byli jsme v tom až po uši. Ty nejspíše dřív než já. Mě to chvilku trvalo. Proč? Protože jsem měla zrovna rozervané srdce na kusy. Teď zpětně lituju, že jsem o tom nemluvila víc hned na začátku. Že jsem pořád chtěla být za hrdinku a takovou, aby si mě viděl v tom nejlepším světle, bez chyb a obav. To byla chyba.